Keltové v Čechách

Na konci října roku 2003 jsem byl přítomen na koncertě Kukulínu - seskupení hrající hudbu, která je zčásti ovlivněna keltskými motivy. Kukulín jsem znal z předchozích let velice dobře, a snad proto mi začátek připadal nemastný neslaný. Nemyslím příchod Honzy Hrubého či Rudy Hálka, ten byl tradiční – jeden s cigaretou, druhý s pivem, ani snad instrumentální výkony, ty byly rovněž tradičně skvělé (snad až na zpěv Honzy Koláře, ale ten šel pravděpodobně na vrub špatně nazvučeným odposlechům). Ne, bylo to něco jiného.
Na koncertech kapel ovlivněných keltskou hudbou bývala vždycky téměř magická atmosféra. Scházeli se tam lidé, kterým keltská hudba či kultura něco říkala, a koncert za koncertem jsem potkával převážně stále stejné tváře a měl pocit jakéhosi splynutí s touto komunitou lidí, která rozhodně nebyla početná. Se smutnou nostalgií vzpomínám na jeden podzimní koncert, který se konal asi před čtyřmi roky v divadle Husa na provázku, a natáčela jej televize. Byl to koncert kapel hrajících keltskou hudbu, nebo keltskou hudbou alespoň ovlivněných. Sešli se tam tehdy Irish Dew, Kukulín, Českomoravská hudební společnost (dnešní Čechomor) a České srdce. Prostory divadla rozhodně nejsou velké, ale televizáci v čele s Ivanem Tučkem museli těch asi padesát(!) lidí, kteří se tam sešli, pracně usazovat do spodních řad, aby to na jejich záběrech vypadalo, že v divadle alespoň někdo byl. Když v Brně poprvé hrála Asonance, poznával jsem tváře z Husy...
...A některé jsem zahlédl taky na Beltainu. Poprvé v Boskovicích na hradě. Bylo to skvělé, ale místa bylo poněkud málo a tak v kruté zimě časných ranních hodin neměli hudbychtiví posluchači jako já pomalu kam složit hlavu. Z Boskovic jsem nicméně odjížděl s dobrou náladou, i když ospalý. Další rok - Praha, Trója. Obrovské otevřené prostranství, žádná hradní tlačenice, místa dost pro všechny. Výborná organizace, a zážitek byl zkažen snad jen dopravou z Brna do Prahy a zpět. Beltaine zraje jako víno, říkal jsem si tehdy. Jenže pak přišly Nesovice, a s nimi davy lidí. Davy lidí nakažených postupující popularizací keltů v Čechách a na Moravě. A když se pak hlasovalo o tom, zda si čeští Keltové přejí Beltaine raději na hradech nebo na volných prostranstvích, nikdo, nikdo kromě mě, nezvedl ruku pro volná prostranství. (Ani Jiří Moravský Brabec, kterému by podle jeho proporcí mělo více prostoru vyhovovat.) Všichni najednou byli rádi, že se není kam hnout, že hajzly smrdí skoro až na podium a že zmenšený prostor způsobuje více než cokoli jiného tolik nepopulární zvýšené prodlevy při výměnách kapel. Dost bylo Beltainu...
Z onoho koncertu Kukulínu jsem odcházel rozladěný. Byl komerční. Poplatný tomu, co chce slyšet většina. Ale já jsem do téhle většiny patřit nechtěl. Byl jsem do ní vtažen. Bez předchozího souhlasu. A ti dva ožralí čuráci, co seděli vpředu vlevo a rušili tak, že jsem je musel okřiknout, a našla se i jiná dobrá duše, která jim řekla, co si myslí, a nikdo je nechtěl vyhodit, protože měli něco společného snad s pořadateli, snad s majiteli klubu Babylon, ať si chodí na koncerty keltské hudby dál. V nejbližší době se s nimi nepotkám. Hudbu si pustím v klidu doma (koupil jsem si totiž CD Jana Hrubého a přátel Cesta na severozápad). Lidí, kteří se budou chtít chlubit tím, že hledají svoje keltské kořeny a že dokonce byli na koncertě keltské hudby, bude pořád dost na to, aby sály a hlediště a hrady i volná prostranství, sklepy a nádvoří či irské hospody naplnili.

--Martin Klemsa